Párová terapie a partnerská komunikace jako symbol naděje aneb muži jsou vítáni
Postupem času, tak jak přibývaly ženy a také muži v mé terapeutovně, přidala jsem do svého portfolia na vyžádání párové terapie. Fenoménem dnešní doby, alespoň jak to vnímám u nás v Útulně pro duši a tělo, je přibývající počet mužů, kteří chodí nejen na aktivní meditace, muzikoterapeutické workshopy a koncerty, ale také na psychoterapii. V porovnání s časem před několika lety vnímám zvyšující se počet mužů, kteří touží pečovat o vlastní nitro. A nejen to. Jde jim i o péči o jejich stávající manželský nebo partnerský vztah.
Vliv na tuto okolnost mají (do jisté míry) i ženy, které stojí po jejich boku. Ženy, jejichž vnitřní prožívání přestává být pro ně samé velkou neznámou. Ženy, které cítí, že je v pořádku žít v souladu se svými potřebami, což jim přináší mnohonásobně radostnější a výživnější životní pocity. Muž je v tu chvíli vtažen do tohoto mužskoženského soukolí a má dvě možnosti – buď tuto situaci zachytí a půjde dál ruku v ruce se svou ženou a začne se o vlastní nitro zajímat nebo podlehne emoci strachu (a z ní vycházejícího neporozumění, vzteku) a žena mu unikne, odcizí se, jde svou cestou. I tuto situaci jsem párkrát zažila.
Někdy je příčinou návštěvy muže i žena, kterou má on doma po boku a která je naopak zmítána emocemi, kterým sama nerozumí. Muž si zkrátka a dobře už neví rady. Takové ženě často chybí kontakt se svou životadárnou energií. Tato žena často netvoří, necítí se být v bezpečí, necítí se být doma tam, kde je. Necítí se být doma nikde…
Každopádně – je nádherné vnímat, jak muži, jejichž hlavní pracovním směrem je svět čisté exaktní vědy, jsou schopni navnímávat a rozebírat pojmy jako vnitřní bezpečí ve vztahu versus vztahové ohrožení. Také slova jako partnerská komunikace a vnitřní „významovač“ v každém z nás ( = často my sami přiřazujeme zkreslený význam tomu, co nám partner řekl a spustíme si vlastní významově posunutou emocionální reakci) nebo proces popření jako vnitřní nevědomý obranný mechanismus, nejsou úplně neznámými pojmy.
Komunikace mezi partnery je totiž postavena na péči o vzájemné partnerské naladění a napojení, snad právě proto, že se děje ve dvou subjektivních světech plných různorodých významů a vzorců. A hledat objektivní pravdu ve vztahu je tedy skutečně nádherná utopie .
Jedna věc, kterou si partneři často po sezení odnášejí, je potřeba přerámování celé situace ve prospěch přijetí toho druhého takového, jaký je. To se však nejčastěji může stát až v okamžiku, kdy přijmu sám sebe takového, jaký jsem – se svými slabostmi, „odchylkami“, výjimečnostmi. A to i přesto, že čím je člověk výjimečnější, tím více popuzuje své okolí a někdy i sám sebe. Přijetí je vlastně jediným lékem na trápení všeho druhu. Zážitek přijetí přináší úlevu, nadhled a dokonce i možnost změny. Pokud chci totiž něco měnit, je potřeba přijmout stav takový, jaký je právě teď.
S láskou
Radka